Anotace k povídce Jaro
Každé roční období sebou nese charakteristické rysy.
Jaro přináší nový život, nové lásky.
Léto nabírá na síle, je v nejlepším rozkvětu a začíná
zakládat potomstvo.
Podzim je plný plodů, krásných barev a jistého uklidnění po
plném létě.
Zima představuje spánek, relaxaci, nabírání nových sil do
dalších období.
Ale platí to vždycky?
Jaro
Vypadá to, jako kdyby už bylo jaro.
Kouknu oknem ven. Vidím kvetoucí šeříky. Ve vzdáleném rohu
velkého dvora se krčí rozkvetlá třešeň. Chudinka tam stojí osamocená, neveselá.
Mluví mi z duše. Taky cítím tíseň. Proč nejsem nadšená z letošního
jara? Jak je možné, že nemám radost z nového života, který se probouzí
všude kolem mne? Letošní jaro, pokud tomu tak mohu říct, je moc divné. Jako bez
citu. Možná s přemírou negativních citů.
Nejdivnější na celé věci je, že necítím vůně květů.
Možná jen lákavá vůně svěžího jara nepronikne k mému
nosu přes roušku, kterou všichni musíme nosit. Zakrýváme nos a ústa. Oči zatím
ještě smíme otvírat. Ale očima žádnou vůni necítím.
Pramení všechen můj zármutek z virů?
Určitě ne.
Jde hlavně o mou nejbližší bytost, o mého manžela.
Je netečný, skoro nereaguje. Hubne mi před očima, i když
jsem si před pár týdny říkala, že víc zhubnout snad ani nemůže. Přesto mu lékař
v propouštěcí zprávě nezapomněl napsat jako jednu z hlavních diagnóz
– obezitu. Nevadí, teď to není důležité.
Dnes ráno se něco změnilo.
Byl opět celý zpocený, přikrývka promočená skrz.
Najednou z ničeho nic slyším jeho hlas: „Máš pěkné
pyžamo.“
Nevěřím vlastním uším.
Začíná trošku mluvit. To je veliká věc. Přichází
k sobě. A ví, co říká. Skutečně mám pěkné pyžamo.
Dokonce k snídani trošku jedl.
Ležím vedle něho v manželské posteli. Hladím jeho ruku
a říkám: „Mám tě ráda.“
Manžel zašeptá: „Já tebe taky. Moc.“
Slzím dojetím: „Už tě nikam nepustím. Mám tě doma.“
Zašeptal se zavřenýma očima: „Nikam mě nepouštěj.“ Na tváři
se mu objevil nepatrný úsměv.
Pláču štěstím.
Možná letošní jaro ještě stihneme.
Snad ucítím i vůni květů.
Halba napsal:
Autorka Hana
Militká napsala poslední dvě povídky ke kávě v době, kdy se zároveň snažila
společně s lékaři o záchranu těžce nemocného manžela. Právě tato povídka Jaro
byla vlastně rozloučením s manželem. V sobotu 9. 5. 2020 podlehl těžké nemoci.
Nenaplní se přání – Možná letošní jaro ještě stihneme.
Zůstanou vzpomínky a dvě povídky.
Jiří Halberštát
