patronem mé knížky se stal můj spolužák z JAMU Pavel Zedníček. Křest uváděl Jiří Halberštát
Zleva: Jiří Halberštát, Hana Militká, Pavel Zedníček, Zuzana Beranová, nakladatel Vladimír Krigl
Předmluvu vytvořil můj spolužák z JAMU Miroslav Donutil
Předmluva
V bouřlivém konci šedesátých let jsem podstoupil
přijímací zkoušky na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, neboť jsem se
rozhodl, že se stan u hercem. Bylo to rozhodnutí velmi odvážné, ale vzhledem k
neúspěchu ve francouzském jazyce na střední škole a následné podzimní maturitě,
ani moc jiných možností na obzoru nebylo. Musel jsem, chtě, nechtě prokázat
určitou dávku talentu, pokud jsem uvažoval o pokračování ve studiu a navíc jsem
si, tak trochu drze, myslel, že na to mám. Takových sebejistých nás tam tehdy
ale bylo něco kolem tří set a přiznám dobrovolně, že mi jistota těch
ostatních poměrně dost podlamovala kolena, ale tím nejpodstatnějším důvodem
k trémě byla nadměrná přítomnost krásných dívek, jejichž jedinou touhou
bylo stát se herečkou a mne spíš, než to, jestli se hercem jednou stanu taky,
rozčilovala představa, že bych o přítomnost těchhle krasavic navždy přišel,
kdyby k tomu nedošlo.
A tady se dostávám k tomu, proč to vlastně všechno píšu
právě teď a právě sem. Ano, jednou z těch výjimečných krasavic byla i autorka
knížky, kterou se za chvíli budete probírat. Po úspěšném zvládnutí přijímacích
zkoušek jsme se na čtyři roky stali spolužáky. Nemá cenu vyjmenovávat, co
všechno jsme spolu zažili, to bych tu knížku musel psát já a byla by dost
objemná, ale aspoň pro ilustraci zveřejním jednu krátkou, ale zásadní epizodu z
autorčina života, která doufám malinko přispěje k pochopení rozmanitosti jejího
ducha, i když to bude jen zlomek toho, co se s ní dalo tehdy zažít.
Tak tedy. Pořádali jsme v divadle vánoční večírek, už se
pravda trochu protahoval, přestával nabízet nové a atraktivní momenty a tak se
živly, myslím tím autorku, začaly nudit. Jako z udělání se na oslavě objevil
naprosto neznámý člověk a Hanka, která se vždy v mužích perfektně vyznala, si
ho zkoumavě prohlédla, zamyslela se a zcela vážně mi oznámila, že si toho
chlapa vezme za muže. Přiznám se, že některá její prohlášení jsem bral trochu
na lehčí váhu, neboť přestože dokázala díky svému šarmu a znalosti lidí,
zvláště mužů, uživit někdy celý ročník, jelikož každý jí vyšel vstříc, tak
úplně všechno se taky nepovedlo. Ale v tomto případě jsem byl svědkem zázraku.
Nejprve nás ten záhadný, mírně podnapilý, muž dopravil k mému brněnskému
bydlišti, tam mě pohled z okna utvrdil v tom, že Hanka bere své rozhodnutí
naprosto vážně a pak zmizeli. Do slova a do písmene.
Já jsem si odsloužil dvacet
let Na provázku a v devadesátých letech jsem přešel do Národního. Tam jsem
znovu potkal Hanku, občas u nás hraje. To ale není tak podstatné, mnohem podstatnější
je, že má pořád za manžela toho chlápka z brněnského vánočního večírku. To
je můj úvod k autorce, jako takové a teď bych teprve mohl začít vyprávět, ale
to už je na ní. Přeju hezké počtení.
Miroslav Donutil
Fotku na zadní straně obálky knihy Povídky z povětří
vytvořil Milan Krása, vynikající fotograf
Žádné komentáře:
Okomentovat