Plejády I.
Sedím na terase
rodného domu a upřeně pozoruji hvězdy. Prý je náš osud napsán ve hvězdách.
Marně se snažím
najít nějaké poselství, nějaké vysvětlení svého složitého života, nějaké
odpovědi na moje otázky, vysvětlení smyslu života.
"Proč vlastně
žijeme? A proč pak nesmyslně umíráme? Má to vše nějaký skrytý význam? Nebo je
významný náš život jen pro nás a hrstku našich blízkých? A pokud zemře někdo
blízký – kam se poděje jeho osobnost? A proč po něm v nás navždy zůstane
nezacelitelná rána, jež je plná bolesti i krásných vzpomínek?"
Nenacházím žádnou
odpověď. Nic, jen chladnou nádheru vzdálených svítících galaxií.
Najednou se zvedlo
povětří, zafoukal vítr a něco mi padlo do oka. Cítím zvláštní tlak na hrudi,
mám zrychlený tep a zamlžené slzavé oči …
Vidím ztemnělou
zahradu před sebou …
… najednou spatřím
svou milovanou babičku, která věší prádlo. Pak sype slepicím trošku zrní a
králíkům dává šťavnaté listy pampelišky. Děda sedí na trámech a pokuřuje své
oblíbené Lípy. Nejradši si cigaretu ubalí sám. Kolem něho se shromáždila
vnoučata a děda je obveseluje oblíbenými vtípky. Své mladší vnučce se směje, že
je hubená jako "z prdu chlup".
Často jsem se svým
starším bráškou v tátově dílně a vyrábíme letadla z několika prkýnek a hřebíků
místo koleček. A tak vznikají různé typy – jednoplošníky a dokonce i
dvouplošníky – bráškova specialita. Pak s nimi oba lítáme po zahradě. Tvůrčí
činnost mne velmi zajímá a nadchla mne na celý život.
Bráškovi se pak
povedlo lítat se skutečným letadlem, udělal si pilotní průkaz. Láska k letadlům
mu zůstala po celý život.
A my sourozenci jsme na něho pokřikovali parafrází básně
našeho mládí: "Támhle letí letadlo,
koho by to napadlo,
že v něm ten náš
bráška sedí,
na rodinku pyšně
hledí!"
Nejstarší sestra
honí slepice ve výběhu, až jedna slepice dokonce prchá z ohrazení a běhá po
zahradě. Dívka se za ní odvážně pouští a opravdu ji chytila. Byla pyšná na to,
jak je šikovná a odvážná.
Nejmladší bráška
leze po trávníku a snaží se oblézt celou zeměkouli.
Maminka volá:
"Oběd!"
Všichni letíme do
kuchyně k obědu. Maminka vyběhla z domu, popadá nejmladšího človíčka do náruče
a říká mu: "Nemůžeš zůstat sám na zahradě, aby se ti něco nestalo. Tys už
papal mlíčko od maminky, teď se s námi podívej, jak papají ostatní."
Táta se mezitím
vrátil z práce. Jezdí na motorce po světě, tedy po republice a opravuje výtahy
a jeřáby. Má těžkou práci, a proto dostane v neděli největší kus masa, aby
vydržel pracovat a živit celou osmičlennou rodinu.
Babička s dědou
občas vypomohou skromnou mzdou, kterou dostali na brigádách při sázení stromků
a při pracích na polích. Jinak pracují doma na zahradě a v domácnosti.
Peněz bylo málo.
Naučili jsme se, jak
přežít s minimem. V životě se nám to několikrát velmi hodilo. A taky jsme
pochopili, že peníze jsou sice k životu nutné, ale bez lásky a bez porozumění
se žít nedá.
Nejvíce ze všeho
máme rádi, když začne děda vyprávět historky ze života. Některé nejsou tak
úplně uvěřitelné, ale děda má skvělou fantazii a my nepátráme po tom, do jaké
míry jsou to pohádky a co je skutečnost. Létáme na křídlech fantazie.
"Dědku
bláznivá, zase si vymýšlíš," podotkne babička s úsměvem.
Děda se drží u
kamen, přikládá a vypráví.
Nádherné okamžiky
rodinného života. Jako sametové pohlazení. Naslouchám poutavému vyprávění a
cítím se bezpečně.
Najednou v dálce
zaštěkal pes. 8
Trošku jsem se lekla a cítím, že večer pokročil a začíná být
chladněji. Zachumlám se do deky a znovu myslím na své drahé. Chci si vybavit
své dětství, chci pokračovat ve svém vzpomínání.
Takové vzácné
okamžiky, kdy ke mně promlouvá minulost a já se znovu setkávám se svými
drahými, nechci jen tak opustit, chci snít a vzpomínat.
Moje nejstarší
vzpomínky jsou z doby, kdy mi byly dva roky. Byla jsem patrně velmi maličká.
Asi jsem měla maličké ručičky, nožičky, prstíčky, pusinku, jako každé malé
dvouleté děťátko. V tomto věku je dítě velmi maličké, má však velikánskou sílu
a vůli k životu.
A všechny věci kolem
mne byly veliké, obrovské, neuvěřitelné.
Veliká postýlka,
deka, veliká máma a její nádherné teplíčko, veliký a hrozivý táta, veliký
starší bráška, veliký hlad, veliký řev kvůli hladu, prdíkům, nemoci, nebo jen
tak z nudy a nedostatku pozornosti hlavně od maminky.
Veliký strach.
Strach o maminku,
strach z velkého světa, strach ze všeho neznámého. Maminka ať je stále
nablízku, ať vůbec nikam nechodí a je tu jenom pro mne. Ona tak nádherně voní a
dává papáníčko a umí tak krásně pohladit a přebalit a pusinkovat a to její
papáníčko je nejlepší na světě. Kdyby se maminka jen na chviličku vzdálila,
mohla bych zahynout. Tak intenzívně stále vnímám maminku.
Je přece samozřejmé,
že si maminka svých starších dětí tolik nevšímá, přece má mne a mne nedá za nic
na světě.
Byly mi dva roky. A
pak se to stalo…
Žádné komentáře:
Okomentovat