Hana Militká je autorkou těchto knih

úterý 13. prosince 2016

Předmluva 

V bouřlivém konci šedesátých let jsem podstoupil přijímací zkoušky na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně, neboť jsem se rozhodl, že se stanu hercem. Bylo to rozhodnutí velmi odvážné, ale vzhledem k neúspěchu ve francouzském jazyce na střední škole a následné podzimní maturitě, ani moc jiných možností na obzoru nebylo. Musel jsem, chtě, nechtě prokázat určitou dávku talentu, pokud jsem uvažoval o pokračování ve studiu a navíc jsem si, tak trochu drze, myslel, že na to mám. Takových sebejistých nás tam tehdy ale bylo něco kolem tří set a přiznám dobrovolně, že mi jistota těch ostatních poměrně dost podlamovala kolena, ale tím nejpodstatnějším důvodem k trémě byla nadměrná přítomnost krásných dívek, jejichž jedinou touhou bylo stát se herečkou a mne spíš, než to, jestli se hercem jednou stanu taky, rozčilovala představa, že bych o přítomnost těchhle krasavic navždy přišel, kdyby k tomu nedošlo.
A tady se dostávám k tomu, proč to vlastně všechno píšu právě teď a právě sem. Ano, jednou z těch výjimečných krasavic byla i autorka knížky, kterou se za chvíli budete probírat. Po úspěšném zvládnutí přijímacích zkoušek jsme se na čtyři roky stali spolužáky. Nemá cenu vyjmenovávat, co všechno jsme spolu zažili, to bych tu knížku musel psát já a byla by dost objemná, ale aspoň pro ilustraci zveřejním jednu krátkou, ale zásadní epizodu z autorčina života, která doufám malinko přispěje k pochopení rozmanitosti jejího ducha, i když to bude jen zlomek toho, co se s ní dalo tehdy zažít.
Tak tedy. Pořádali jsme v divadle vánoční večírek, už se pravda trochu protahoval, přestával nabízet nové a atraktivní momenty a tak se živly, myslím tím autorku, začaly nudit. Jako z udělání se na oslavě objevil naprosto neznámý člověk a Hanka, která se vždy v mužích perfektně vyznala, si ho zkoumavě prohlédla, zamyslela se a zcela vážně mi oznámila, že si toho chlapa vezme za muže. Přiznám se, že některá její

prohlášení jsem bral trochu na lehčí váhu, neboť přestože dokázala díky svému šarmu a znalosti lidí, zvláště mužů, uživit někdy celý ročník, jelikož každý jí vyšel vstříc, tak úplně všechno se taky nepovedlo. Ale v tomto případě jsem byl svědkem zázraku. Nejprve nás ten záhadný, mírně podnapilý, muž dopravil k mému brněnskému bydlišti, tam mě pohled z okna utvrdil v tom, že Hanka bere své rozhodnutí naprosto vážně a pak zmizeli. Do slova a do písmene. Já jsem si odsloužil dvacet let Na provázku a v devadesátých letech jsem přešel do Národního. Tam jsem znovu potkal Hanku, občas u nás hraje. To ale není tak podstatné, mnohem podstatnější je, že má pořád za manžela toho chlápka z brněnského vánočního večírku. To je můj úvod k autorce, jako takové a teď bych teprve mohl začít vyprávět, ale to už je na ní. Přeju hezké počtení.

                                                     Miroslav Donutil  

Žádné komentáře:

Okomentovat