Předmluva
V bouřlivém konci
šedesátých let jsem podstoupil přijímací zkoušky na Janáčkovu akademii
múzických umění v Brně, neboť jsem se rozhodl, že se stanu hercem. Bylo to
rozhodnutí velmi odvážné, ale vzhledem k neúspěchu ve francouzském jazyce na
střední škole a následné podzimní maturitě, ani moc jiných možností na obzoru
nebylo. Musel jsem, chtě, nechtě prokázat určitou dávku talentu, pokud jsem
uvažoval o pokračování ve studiu a navíc jsem si, tak trochu drze, myslel, že
na to mám. Takových sebejistých nás tam tehdy ale bylo něco kolem tří set a
přiznám dobrovolně, že mi jistota těch ostatních poměrně dost podlamovala
kolena, ale tím nejpodstatnějším důvodem k trémě byla nadměrná přítomnost
krásných dívek, jejichž jedinou touhou bylo stát se herečkou a mne spíš, než
to, jestli se hercem jednou stanu taky, rozčilovala představa, že bych o
přítomnost těchhle krasavic navždy přišel, kdyby k tomu nedošlo.
A tady se dostávám k
tomu, proč to vlastně všechno píšu právě teď a právě sem. Ano, jednou z těch
výjimečných krasavic byla i autorka knížky, kterou se za chvíli budete
probírat. Po úspěšném zvládnutí přijímacích zkoušek jsme se na čtyři roky stali
spolužáky. Nemá cenu vyjmenovávat, co všechno jsme spolu zažili, to bych tu
knížku musel psát já a byla by dost objemná, ale aspoň pro ilustraci zveřejním
jednu krátkou, ale zásadní epizodu z autorčina života, která doufám malinko
přispěje k pochopení rozmanitosti jejího ducha, i když to bude jen zlomek toho,
co se s ní dalo tehdy zažít.
Tak tedy. Pořádali
jsme v divadle vánoční večírek, už se pravda trochu protahoval, přestával
nabízet nové a atraktivní momenty a tak se živly, myslím tím autorku, začaly
nudit. Jako z udělání se na oslavě objevil naprosto neznámý člověk a Hanka,
která se vždy v mužích perfektně vyznala, si ho zkoumavě prohlédla, zamyslela
se a zcela vážně mi oznámila, že si toho chlapa vezme za muže. Přiznám se, že
některá její
prohlášení jsem bral trochu na lehčí váhu, neboť přestože
dokázala díky svému šarmu a znalosti lidí, zvláště mužů, uživit někdy celý
ročník, jelikož každý jí vyšel vstříc, tak úplně všechno se taky nepovedlo. Ale
v tomto případě jsem byl svědkem zázraku. Nejprve nás ten záhadný, mírně
podnapilý, muž dopravil k mému brněnskému bydlišti, tam mě pohled z okna
utvrdil v tom, že Hanka bere své rozhodnutí naprosto vážně a pak zmizeli. Do
slova a do písmene. Já jsem si odsloužil dvacet let Na provázku a v
devadesátých letech jsem přešel do Národního. Tam jsem znovu potkal Hanku,
občas u nás hraje. To ale není tak podstatné, mnohem podstatnější je, že má
pořád za manžela toho chlápka z brněnského vánočního večírku. To je můj úvod k
autorce, jako takové a teď bych teprve mohl začít vyprávět, ale to už je na ní.
Přeju hezké počtení.
Miroslav Donutil
Žádné komentáře:
Okomentovat